diamanty

Diamanty

Hodnocení diamantů

Hodnocení diamantů stanovením jejich charakteristik, jmenovitě barvy, čistoty, brusu a hmotnosti (v angličtině color, clarity, cut, carat weight – tedy „čtyři C“)

Barva

barvy diamantů

Barva drahokamů je jednou z jejich nejtajemnějších vlastností. Je to současně jedno z jejich nejdůležitějších kritérií, protože barva přitahuje lidské oko více, než cokoli jiného.
Pokračovat ve čtení o barvě »

Barva vzniká v drahých kamenech absorpcí světla při průchodu kamenem. Je obecně známo, že viditelné bílé světlo je směsí spektrálních barev od červené přes oranžovou, žlutou, zelenou, až po fialovou, jejichž vlnové délky se pohybují od 780 nm (červená) do 380 nm (fialová) (1nm je jedna milióntina milimetru). Jednotlivé barevné složky bílého světla jsou různě absorbovány v různých kamenech, přičemž absorpce závisí na druhu kamene a jeho chemickém složení. Absorpce světla je silně ovlivňována stopovými prvky. Nejdůležitějšími a nejčastěji se vyskytujícími prvky ovlivňujícími barvu kamenů jsou „přechodové“ prvky: železo, chrom, mangan, vanad, titan, nikl a kobalt. Dalším faktorem, který ovlivňuje barvu kamenů, jsou takzvaná „barevná centra“. To jsou poruchy v krystalické mřížce, které mohou být způsobeny přirozeným nebo umělým zářením.
Diamanty se vyskytují v udivující paletě barev. Barvy se mohou pohybovat od růžové, přes červenou, modrou, zelenou, žlutou a hnědou až po černou. Nejvzácněji se vyskytující barvou u přírodních diamantů je červená a růžová, následována zelenou, modrou a purpurovou. „Perfektní“ diamantový krystal, který neobsahuje žádné stopové prvky nebo barevná centra, je absolutně bezbarvý.

Čistota

čistota diamantů

Proces růstu diamantů v nitru Země neprobíhal plynule, ale v několika fázích. Podmínky růstu – tlak, teplota a ochlazování – nezůstávaly v jednotlivých fázích vždy konstantní.
Pokračovat ve čtení o čistotě »

To vedlo ke vzniku nehomogenit, které dnes nalézáme jako vnitřní charakteristiky, takzvané inkluze. Jsou přítomny ve formě zákalů, puklin, pérek, nebo inkluzí minerálů, které byly přímo účastny na tvorbě diamantů. Všechny takové inkluze dnes často slouží jako diagnostická a identifikační vlastnost a jsou znamením přírodního původu kamene.

Brus

brusy diamantů

Diamanty se brousí do mnoha fantazijních tvarů: markýza, bageta, srdíčko, slza, ovál a roháček neboli smaragdový brus.
Pokračovat ve čtení o brusu »

Mezi různými brusy ale zaujímá dominantní postavení klasický kulatý briliant s osmičetnou symetrií.
Tento brus má pravděpodobně nejdelší historii a v minulosti nejintenzivnější vývoj. Vývoj začal již v prvém století před Kristem a teprve ve 20.století dosáhl vrcholu v podobě kulatého briliantového brusu. Tento styl brusu je již tak těsně svázán s diamanty, že se diamantům často říká „brilianty“, bez ohledu na to, do jakého tvaru jsou vybroušeny. Přísně vzato ale briliant znamená pouze standardizovaný brus kamene. Termín „briliant“ bez další specifikace lze používat pouze pro diamanty s briliantovým brusem.
Nebroušené diamanty nijak nenaznačují unikátní optické vlastnosti, které mají vybroušené kameny. Surové diamanty skrývají svoji krásu pod žlutě, hnědě nebo šedě zbarveným „povlakem“, neprůhlednou vrstvou, která pokrývá mnoho přírodních kamenů. Jen vybroušením lze změnit neatraktivní „oblázek“ na křišťálově čistý kámen, který v pojmech čistoty a třpytu a s magickým rozptylem duhových barev předčí všechny ostatní drahé kameny a po staletí fascinuje lidstvo.

Hmotnost

hmotnost diamantů

Teprve na počátku 20.století se karát adaptoval na metrický systém a metrický systém je nyní používán ve všech zemích.
Pokračovat ve čtení o hmotnosti »

Metrický karát je dnes stejným standardem pro určování hmotnosti, jako zvětšení 10x pro hodnocení čistoty a použití vzorových kamenů pro určování barev diamantů. Hmotnost všech drahokamů se mezinárodně měří v karátech (komerčně zkracovaných „ct“). Hmotnost diamantů se udává na dvě desetinná místa. Je-li udávaná celková hmotnost všech diamantů v daném zboží, je nutné přidat popis „celková hmotnost“ nebo slova či znaky stejného významu, ze kterých je patrné, že uvedená hmotnost reprezentuje všechny kameny v daném zboží.
Jednotka hmotnosti je následující:
1 ct (metrický karát) = 200 mg = 1/5 g (gramu)
Karát se dělí na desetiny, setiny a při použití elektronických vah dokonce na tisíciny.
Ačkoliv je komerčně přijatelné udávat hmotnost diamantů na dvě desetinná místa, mnohé certifikáty uvádí hmotnost na tisíciny karátu.
Zaokrouhlení druhého desetinného místa nahoru je možné jen tehdy, když na třetím desetinném místě je devítka.
0,998 → 0,99 ct
0,999 → 1,00 ct

Historie diamantů

historie diamantů

Aby se některý z velkého množství minerálů mohl kvalifikovat mezi drahokamy, musí být průhledný, dostatečně tvrdý a dostatečně vzácný. Protože diamant zcela splňuje tato kritéria, je králem mezi drahokamy. Jeho zvláštní pozice v říši drahých kamenů je důvodem, proč byl vždycky obklopen jistým mýtem. Tento mýtus diamantu a jeho relativní vzácnosti se odráží v jeho vysoké ceně.
Mýtus obklopující diamant ale nevznikl v moderní době. Existoval již ve starověku. Ačkoliv nikdy nebudeme přesně vědět, kdy byl nalezen první diamant, víme, kde se to stalo. Bylo to v Indii, která byla jediným zdrojem diamantů až do 18.století.

Od uhlíku k diamantu

vznik diamantů

Podmínky nutné pro vznik drahých kamenů se velmi liší v závislosti na typu minerálu. Nezbytnou podmínkou je, aby dané potřebné základní látky v zemské kůře byly smíšeny v určitém poměru v době, kdy jsou podrobeny vysoké teplotě a tlaku. Pak musí chladnout určitou rychlostí, aby se vytvořily krystaly. Pravděpodobnost, že všechny tyto podmínky jsou současně splněny, je extrémně malá. To činí drahé kameny tak vzácnými.
Tak jako většina minerálů, diamanty vznikly intruzivně, tj. uvnitř zemské kůry. Diamant je tvořen pouze jediným prvkem, a to uhlíkem. Mimo diamantu je čistým uhlíkem tvořen rovněž grafit. Diamantu poskytuje extrémní tvrdost jeho těsná krystalická mřížka. Diamant krystaluje v kubické soustavě. Existuje několik teorií, popisujících přesný krystalizační proces diamantu, z nichž žádná nebyla vyvrácena. Všechny tyto teorie jsou založeny na laboratorních pokusech o výrobu syntetických diamantů. Nejznámější je následující teorie: diamantové krystaly se tvoří v roztavené hornině – v chladnoucím tekutém magmatu. Počáteční teplota procesu je asi 1.300 stupňů Celsia a tlak asi 70.000 atmosfér. Takové podmínky existují pouze v činných sopkách, v hloubkách asi 130 – 200 km pod povrchem Země.
Chemická rovnice procesu tvorby diamantu je následující:
2FeS + CO2 = 2FeO + S2 + C (diamant)
Přečíst více o vzniku diamantů »

Protože chemické složení taveniny nebylo na všech místech stejné a navíc se mohlo během velmi pomalého krystalizačního procesu měnit, chemické složení diamantů se nepatrně liší a vytváří například barevné diamanty.
Žluté diamanty vznikly zahrnutím atomu dusíku do krystalické mřížky. Intenzita zbarvení je přímo úměrná množství přítomných stopových prvků.
Nehledě na teorie o vzniku zůstává faktem, že nerosty z hloubky 130 – 200 km dosáhnou zemského povrchu pouze tehdy, jsou-li vyvrženy vulkanickou erupcí. Je proto jisté, že diamanty se dostaly na zemský povrch během erupcí.
Protože diamant se při zahřátí na 1.200 stupňů Celsia bez přístupu vzduchu mění na grafit, je jisté, že výstup na zemský povrch probíhal velmi rychle, takže vlivem rychlého ochlazení a snížení tlaku nebylo dost času na přeměnu diamantu na grafit.
Diamanty se tedy dostaly na povrch země jako výsledek divokých vulkanických erupcí. Tyto erupce se během historie Země opakovaly. Nejmladší vulkanické komíny, které známe, vznikly ve střední křídě a mají geologicky datované stáří asi 100 milionů let. Nejstarší naproti tomu vznikly ještě v prekambrickém období (starohory) a jsou staré až 1,2 miliardy let.
Diamanty se vyskytují ve vulkanickém tufu, který se podle jihoafrického města Kimberley nazývá „kimberlit“. Diamantonosný kimberlit však není původní matečnou horninou diamantů, jak se často uvádí, sloužil pouze k vynesení diamantů na zemský povrch. Dále je nutné uvést, že v dnešní době již podmínky pro vznik diamantů na Zemi neexistují.

ložiska diamantů

Zeměpisné rozložení ložisek

Komíny jsou rozložené po celém světě. Při pátrání po důvodu jejich globální distribuce bylo zjištěno, že původní depozity byly koncentrovány na dvou místech již neexistujícího kontinentu Pangea. Když se Pangea asi před 200 milióny let rozdělila na tři části, tato dvě centra výskytu byla umístěna na středně velkém kontinentu Laurasii a na velmi velkém kontinentu Gondwaně.
Z centra v Laurasii později vznikly depozity na Sibiři, jejichž rozsah dosud není známý. Gondwana se naproti tomu asi před 100 milióny lety rozdělila na Jižní Ameriku, Afriku, Austrálii, Indii a Antarktidu, které všechny – mimo Antarktidy- mají prokázány rozsáhlé diamantové depozity.

Metody těžby a zpracování

V raných dobách těžby diamantů byly známy výhradně sekundární depozity, tj. depozity, ve kterých se drahokamy koncentrují díky náhodným zeměpisným podmínkám a nepatří mezi primární ložisko, které je nazýváno „kolébkou“ drahokamů. Protože tyto depozity byly většinou aluviální a obsahovaly volně sypané horniny, používala se k vymývání starobylá rýžovací pánev.
Když se ale dobývání začalo zaměřovat na „suchou těžbu“ (primární depozity), význam „říční těžby“ (sekundární depozity) rychle ztratil na důležitosti. Pro využívání primárních depozitů bylo zapotřebí vyvinout nové metody těžby a zpracování. Původně se žlutá hornina z těžebních claimů vykopávala krumpáči a motykami. Sypký materiál pak byl přesíván a pečlivě přebírán rukama.
Přečíst více o metodách těžby a zpracování »

Protože individuální claimy byly poměrně malé (asi 9,5 čtverečních metrů) a žádný kopáč („digger“) nesměl pracovat na více než dvou, zřídka na třech claimech, dolování se začalo posouvat do větší hloubky.
S pokračujícím procesem koncentrace jednotlivých individuálních claimů do větších celků bylo možné hloubit jednu velkou otevřenou jámu na místo mnoha individuálních šachet. To umožnilo podstatně zvětšit těžební hloubku.
Ve dnešní době prakticky neexistuje žádný důl, který by neměl poblíž těžebních zařízení velkou těžební jámu.
Hlavní rozdíl mezi povrchovou a hloubkovou těžbou je ten, že u povrchové těžby je těžební jáma umístěna uprostřed komínu a těžba pokračuje od žluté horniny přes modrou horninu až k tvrdé hornině. Při hlubinné těžbě se naopak těžní šachta vykope vedle komínu do hloubky až 1.500 m. Z těžní šachty se pak kopou boční tunely do komínu. Existují tři metody těžby, které umožňují úplné vytěžení diamantonosného materiálu z komínu. Historicky nejstarší je „sklípkování na zával“. Vyhodnocení výhod a nevýhod sklípkování na zával vedlo v padesátých letech 20.století k zavedení metody „blokového zavalování“. Nejúspěšnější metodou podzemní těžby je však „nálevkové dobývání“, které slučuje výhody povrchového dobývání, sklípkování a blokového zavalování.